Co
uděláte s člověkem, jehož přesvědčení je v cestě
vašim cílům? Co uděláte s člověkem, ze kterého
potřebujete proti jeho vůli dostat důvěrné informace?
Pokud jste idealista nebo máte bezmeznou důvěru ve své
argumentační schopnosti, možná dotyčného
vezmete do kavárny Slavia, objednáte si dvě kapučína,
zákusek a dáte se do diskuse. Pokud jste však zkušený
harcovník, který ví, kterým směrem se
svět točí, mnohem spíš si v horách nebo v
nějakém pěkném zálivu zarezervujete odlehlou
chaloupku. Víte totiž, že podmanit si člověka s jiným
hodnotovým systémem vyžaduje hodně času a energie –
především elektrické…
Následující
odstavec bude pojednávat o mučení. Pokud jste slabší
povahy nebo si myslíte, že se Vás to netýká,
doporučuji teď vstát a jít na kávu se
zákuskem. My ostatní si povíme něco o metodách,
které pocházejí z materiálů CIA. Vyplývá
z nich, že aby se subjekt „výslechu“ (jak je mučení
v nejdemokratičtější zemi na světě nazýváno)
dostal do stavu, kdy je ochoten spolupracovat respektive přestavět
svůj pohled na svět, je nutné dostat ho do stavu, kdy v
podstatě ztratí ponětí o sobě samém, kdy
ztratí svou osobnost. Jak toho docílit… Svou osobnost
všichni každým okamžikem definujeme na základě
našeho pohybu v čase a prostoru, na kontaktu s lidmi, věcmi a
událostmi. Vůči všemu se každým okamžikem
vymezujeme a tím neustále utváříme svou
osobnost. Naše ponětí o nás samých je
jednoduše řečeno vytvářeno neustálým řetězem
reakcí na podněty zvenčí. Takže první věcí,
kterou uděláme, pokud jsme kabrňáky z CIA nebo jimi
cvičenými žáky v jakékoli části světa,
bude zbavit „vyslýchaného“ osobních věcí,
které pomáhají vytvářet jeho napojení
na okolní svět. (Těžko zapomenete, kdo jste, pokud máte
v náprsní kapse košile fotku svých dětí.)
Dalším krokem je zajistit, aby se subjektu co nejvíc
rozhodilo vnímání času a prostoru – tím
porušíme souřadnicovou síť, na které vědomí
sebe samých každý stavíme. Využijeme
prostředků jako je izolace od všech smyslových impulzů –
věznění v temné a dobře zvukově izolované
místnosti (tady je třeba být opravdu opatrný,
protože existují případy, kdy subjekt zůstal při
víceméně jasném vědomí jen díky
např. pravidelným zvukům z nedalekého letiště),
zamezení kontaktu s dalšími subjekty, nepravidelné
podávání jídel (dvě snídaně za
sebou, jedno jídlo servírované po hodině, další
třeba po čtrnácti), znemožnění dotýkání
se vlastního těla, atp. Subjekt však nemůžeme o vjemy
pouze připravovat. To, co jsme mu vzali, je nutné mu zase
vrátit. A jelikož jsme mu toho vzali poměrně hodně, musíme
toho do něj zase hodně naložit. Použijeme psychotropní
látky a elektrošoky. Kombinací uvedených
postupů se subjekt dříve nebo později dostane do stavu, kdy
nebude vědět kde je, kdy je lépe řečeno kdo je, a to je
moment, kdy s ním můžeme dělat, co chceme. Bude v ŠOKU.
Ne
snad že by mučení jedince bylo samo o sobě málo
děsivé, ale mě osobně ještě větší hrůzu nahání
fakt, že stejným způsobem, jakým se přetvářejí
nepohodlní lidé, se dají modelovat i celé
lidské společnosti – jen s trochu jinými kulisami.
Místo konkrétního člověka visícího
za ruce v temné místnosti si představte zbídačené
a hladovějící zástupy lidí, místo
agentů CIA pak ekonomické poradce…
Kapitalismus
jako takový je, jak víme, založen na neustále
rostoucích ziscích – snad proto, že vznikl v době,
kdy se zdálo, že růst bude možný donekonečna. V
poslední době však jeho potřeba kumulace, růstu a expanze
naráží na své hranice (tradiční trhy
jsou naplněny, státy se nechtějí vzdát
vlastnictví svého nerostného bohatství,
sociálních ochran a pracovních práv…) .
Když rozumný a vnímavý člověk narazí
na limity, za které nejde jít dál, pokusí
se přehodnotit systém, ze kterého doposud jeho
počínání vycházelo, aby více
odpovídal aktuální realitě. Když však na
limity narazí globální kapitalista, ví
(jsa vybaven materiály CIA), že nic ještě není
ztraceno. Co nejde silou, jde ještě větší silou. Ví,
že tak, jako člověk, který je paralyzován
nedostatkem podnětů a elektrickým proudem, ochotně sdělí
vše, co ví, je i společnost, která je paralyzována
hladem, přírodní pohromou či strachem o prosté
přežití, mnohem lépe „připravena“ přijmout
kroky, které by v normální situaci, kdy fungují
demokratické mechanismy, neměly šanci projít.
Zkusme
si to představit na příběhu ze života. Vystupují v
něm tři aktéři: nezajímavý, sobecký
mládenec se špatnou pletí a malým kašpárkem,
který zahraje jen malé divadlo – alias globální
kapitalista; dále krásná, vtipná,
dlouhonohá bruneta, co umí výborně vařit –
reprezentující doly, ropné vrty, zatím
neprivatizované státní společnosti atd; a starý
otec, který nemá nikoho jiného než svou krásnou
dceru a vleklou chorobu – alias lid a jím delegovaná
vláda. Mladík se zahledí do krasavice a chce ji
pojmout za ženu, otec však nesouhlasí, protože jednak vidí,
že dceru nijak nepřitahuje a navíc cítí, že
mladíkovo srdce není čisté a jeho úmysly
jsou motivované obyčejným chtíčem. Jednak
nechce vydat dceru do špatných rukou a navíc ví,
že při svém stáří a chorobě je odkázán
jen na její pomoc, respektive pomoc jejího muže.
Mladík odchází. Zde však bohužel příběh
nekončí. Totiž… co mladíkovi chybí v jeho
divadelnických dovednostech, vyvažuje plně jeho lstivost a
proradnost. Domluví se s otcovým doktorem, ten otcovi
promíchá pořadí léků a jeho stav se
znatelně zhorší. Nato za nemocným přijde znovu s
tím, že má zázračný lék, jen za
něj chce dceřinu ruku. Otec odmítá, jeho stav je
ještě natolik dobrý, že mu slouží zdravý
rozum. Mladík tedy zařídí, aby doktor několik
dní nepřišel. Po další návštěvě si
mládenec odvádí krasavici v jedné ruce a
kobylu jako bonus v ruce druhé. Otec je rád, že mu
zůstal holý život…
Je
v podstatě sekundární, jaká je role globálního
kapitalisty a jím ovládaných institucí (MMF, SB) při pomáhání určité zemi do
stavu šoku. Ať už skrytým zákulisním
působením pomůže svrhnout myšlenkově jinak naladěné
legitimně zvolené vůdce a poté podporuje „reformám“
naladěné diktátory (Jižní Amerika), nebo
aktivně a bez skrupulí naimportuje do cizí země svůj
ekonomický model (Irák), či pasivně vyčká
příchodu přírodního neštěstí (Srí
Lanka – byť termín pasivně je zavádějící,
vzhledem k tomu, že vzrůstající počet přírodních
neštěstí je z velké části způsoben
nenasytností kapitalismu – hodilo by se tedy spíše
označení aktivnopasivně), nehraje to zas až takovou roli.
Důležitá je podstata tohoto typu chování.
Využívání jakéhokoli oslabení
druhého člověka či společnosti k prosazení svých
cílů není nic jiného než prachsprostý
hyenismus. A pokud je mi známo, přirozeným životním
prostorem hyen jsou africké stepi, určitě ne vrcholná
vedoucí místa lidské společnosti. Vlastně
pardon – je ještě jedno místo, kde můžeme hyeny najít:
v zoologické zahradě – tedy za mřížemi.
Vědomí,
že naše životy jsou do velké míry ovlivňovány
sobeckými zájmy úzké skupiny lidí
je i s přihlédnutím k postupně se šířící
krizi (jež může být přirozeným důsledkem chyb v
systému ale i naplánovanou a promyšlenou hrou) na
jednu stranu velmi znepokojivé, na stranu druhou skýtá
jistou naději. Spočívá-li totiž šok v tom, že se
naše vědomí reality na určitý čas vykolejí
tak, že ji nejsme schopni uchopit, pak existence co největšího
počtu lidí, kteří vědí, co se děje, a můžou
tak pomoci šok zmírnit, je jistým příslibem
toho, že kořist, kterou si hyeny odnesou, nebude tak velká.
Pokud
chcete lépe rozumět silám, které v časech
rostoucí ekonomické i přírodní
nestability budou hrát v našich životech stále
důležitější roli, a dovolují Vám to časové
a jazykové možnosti, kniha The Shock Doctrine od Naomi
Kleinové určitě stojí za Vaši pozornost.
K
zakoupení např. zde
http://www.neoluxor.cz/cizojazycne-books/english/the-shock-doctrine-the-rise-of-disaster-capitalism-d3t102409