Reklama
 
Blog | Filip Mráček

Kvality dobrého lídra

Na tomto místě byl původně otevřený dopis pro Martina Bursíka. Nebudu ho tady nijak rozmazávat, ale ani nehodlám chodit okolo horké kaše – byl to blábol. Lidem, kterým jsem stihl poslat odkaz (a kteří po mé pozdější intervenci našli jen prázdnou stránku) se omlouvám. Uletěl jsem si. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, když člověk chce, a tak jsem z toho vyvodil pár obecných závěrů, o které bych se s Vámi na tomto místě rád podělil.

To, že si jakýmkoli způsobem
tvůrčí člověk občas na něčem uletí, je myslím
celkem přirozené a svým způsobem to dokládá,
že jsme stále ještě lidmi, protože, jak se říká,
chybovat je lidské. Všichni žijeme ve svých vlastních
výsecích reality a snad nikomu (až snad na pár
osvícených bytostí) není dáno
vidět skutečnost v její celistvosti. Čím méně
navíc o nějaké věci víme, tím více
jsme náchylní k tomu nechat se unést
psychologicky propracovanou rétorikou. A říkám
otevřeně – přesně to se mi stalo v případu dopis
Bursíkovi.

Platí, že čím více
jsme izolováni od okolí
(a pozor: izolováni
od okolí můžeme být, i pokud jsme zdánlivě
obklopeni lidmi, ale vyhýbáme se jejich upřímnému
názoru),
tím větší je riziko, že naše
názory i celé další směřování
půjde nešťastným směrem.

Reklama

K mému štěstí si článek
zavčasu přečetl kamarád, který mě vlídně
upozornil, že jsem trochu přestřelil. Jeho slova uhodila na
hlavičku hřebíčku, který mě v mozku tlačil, ale
potřeboval se zabořit hlouběji, aby mě to trklo. Do několika
minut byl článek pryč.

Přestože to, v čem žijeme, jsou
mnohdy individuální iluze a smyšlenky, upřímný
kontakt s druhými lidmi, naslouchání a dialog
mohou významnou měrou přispět k jejich eliminaci a k
nalezení široké, přínosné shody.
Není
to však jednoduché a vyžaduje to co nejčistější
motivaci, snahu o upřímnost k sobě samému a ochotu
uznat, že jsme se (někdy třeba dlouhá léta) v něčem
mýlili. Snad i proto často volíme jiný způsob
kontaktu s ostatními – kolektivní utvrzování
se v iluzích jakéhokoli typu– vyhraněné
světové názory, extrémistické směry,
mnohá náboženství atp., kde je důraz kladen na
nezpochybnitelnou víru spíše než na věcný a
otevřený dialog.)

Přístup
k životu založený na upřímnosti k sobě samému,
ochotě diskutovat, naslouchat a uznat svůj případný
omyl a snaze o nápravu chyb do budoucna jsou, myslím,
jedním ze základních pilířů pro
šťastnou a plnohodnotnou individuální existenci.
Jelikož však žijeme ve vysoce organizované
společnosti, kde jedinec zvládne pramálo, potřebujeme
lidi, kteří sami fungují na těchto principech a umí
je rozvíjet a podporovat v ostatních.

Kvalita dobrého lídra jakékoli organizace (ať
už se jedná o Spolek přátel jachtingu nebo politickou
stranu) spočívá v tom, že je schopen vést
ostatní jako dirigent, který umí těleso vyladit
a poskytnout mu reprezentativní tvář, ale který
zároveň ví, že každý nástroj má
své místo a každý nástroj musí
být slyšet.

Dobrému
vůdci je jasné, že individuální názory
a možnosti řešení jsou ošemetné, a tak věnuje svou
energii na budování otevřeného a demokratického
prostředí k diskusi, ze které potom vzniká
řešení. Tím, že neztrácí energii
prosazováním svých osobních cílů
a naopak buduje širší shodu, dlouhodobě dosahuje třech velmi
důležitých věcí.
Zaprvé: řešení,
se kterými kolektiv přichází, má
společensky větší váhu a pevnost. Zadruhé:
kolektiv je propojenější a pevnější, názory
a řešení vznikají dynamičtěji. Zatřetí:
Principy plurality názorů a svobodné diskuse se z
organizace dostávají ven mezi lidi, organizace je
chápána jako širší platforma pro svobodný
dialog a její podpora mezi přemýšlivými lidmi
roste.

A
konečně se oklikou dostávám tak, kde vše začalo –
ke Straně zelených. Ta za dobu svého vystoupení
předvádí dosti neharmonický koncert. Mnoho
fanoušků už dokonce odešlo ze sálu. Možná by byl
vhodný čas stáhnout se do zákulisí,
začít pořádně cvičit a jednou se stát
uznávaným tělesem. Je toho však současný
dirigent schopen?