Reklama
 
Blog | Filip Mráček

Krize má jméno Izolace

Současná krize ekonomického systému přináší, jak už to krize mají v povaze, výbornou příležitost pro reflexi celého systému.
V amerických médiích v souvislosti s nevýhodnými hypotéčními úvěry často padá označení toxický materiál a úvahy nad tím, jak si někdo mohl myslet, že neustálým hromaděním tohoto toxického materiálu se dá dosahovat zisku.

Opusťme na chvíli svět financí a zamysleme se nad světem, ve
kterém žijeme. Zamysleme se nad celkem, jehož dílčí součástí je i krach na
burze. Zamysleme se nad systémem hodnot. Zamysleme se nad nastavením nás
samých.


Důvodem pro rozšíření nesplatitelných úvěrů, jehož následkem
je současný nedostatek peněz, byla NEZODPOVĚDNOST vůči budoucím následkům
(zprostředkovatelé dostávali provizi za prodané kusy bez ohledu na
splatitelnost či nesplatitelnost hypoték) a CHAMTIVOST po zisku za každou cenu.
Výsledkem je, že hrabivost několika málo lidí zkomplikují životy celé planetě a
mnoho lidí, obzvláště ve třetím světě, pravděpodobně zemře. Myslím, že stojí za
to začít přemýšlet.

 

Reklama

Čím byli tito lidé motivováni? Za zprostředkování měli dobré
zisky a čím víc měli, tím víc chtěli. Co je ale velmi zajímavé je, že ve
sférách, kde se jejich příjmy pohybují, už se nejedná o nějaké praktické zajištění
sebe nebo své rodiny, protože peníze se v těchto výškách rozpouštějí, až
z nich nezbývá než jakási abstrakce, esence, nebránil bych se slovu
božstvo. Bankéři v těchto výškách se ženou za samotným božstvem toužení,
protože jak jsme si vysvětlili, zde už nejde o peníze jakožto konkrétní prostředek,
např. ke vzdělání dětí. Jde jednoduše o to MÍT VÍC.

 

Mít víc bez ohledu na důsledky, bez ohledu na to, co to
přinese pro ostatní, bez ohledu na to, jak to zničí okolí. Primitivnost takové
motivace je až urážející. Stačilo by se zamyslet, aby takto puzeným lidem došlo, že když zničí své okolí při
honbě za SVÝM ziskem, bude „užívání“ si tohoto zisku velice traumatickou
záležitostí, vzhledem k tomu, že pokud je v rozvrácené společnosti, která
po jejich činech přijde, někdo neokrade či nezabije, potom pravděpodobně
onemocní na choleru při procházení tlejícím městem.

 

Obávám se, že mnoho z nich tak dalece ani nepřemýšlelo.
Pravděpodobně na to ani při tom všem shonu okolo křečkování více peněz neměli
kapacitu. Prostě následovali celospolečensky nastavený systém hodnot a využili
širokých možností, které jim jejich postavení přinášelo.

 

O tom, jak zhoubný je systém hodnot založený na sobeckém
individuálním zájmu, byla napsána již spousta věcí, a proto bych rád nabídnul
svůj pohled na to, kde se vzala příčina
takového systému hodnot. Příčinou je dle mého DĚLENÍ. Kdekoli je rozdělení, logicky se ztrácí celek a rodí se
izolovanost. Izolovanost plodí samotu. Samota plodí potřebu přebít samotu
různými prostředky – televizí, přejídáním, sportem, honbou za penězi. Přebíjení
plodí nutnost přebíjet ještě silnějšími dávkami. Až přijde kocovina.

 

Žijeme ve světě, který nás neustále vyděluje. Trh naléhá na
naše EGO, aby bylo skrze nikdy nekončící nákupy ještě zajímavějším a viditelnějším,
magazíny šíří diktovanou, kontrolovanou iluzi odlišnosti (viz slogan Buďte… …jiná v časopise, který
propaguje konfekční módu z HaM). Společnost nás izoluje do malých
televizních světů, ve kterých se stáváme velmi dobře manipulovatelnými a kontrolovatelnými,
protože čím víc jsme izolovaní od přátel z masa a kostí, se kterými bychom
si mohli nejen vzájemně popovídat, ale také vypomoct, tím víc jsme závislí na
anonymní, technokratické společnosti a v konečném důsledku i hloupější,
jelikož trh v žádném případě nepotřebuje, abychom o světě kolem sebe
přemýšleli kriticky.

 

Oddělenost kromě osamělosti plodí také pocit bezmoci – do
velké míry oprávněně, a tak se moc nikdo nepostaví tomu, že nejen burzu, ale
CELÝ SVĚT nezodpovědně zamořujeme toxickým materiálem, hnáni zlatým teletem – vidinou neustále rostoucích
zisků.

 

Že tím netrpí „pouze“ naše existence, ale celý svět, je
zřejmé.

 

Podle mě je tedy současná krize výbornou příležitostí učit
se vidět veškerou skutečnost jako CELEK, ve kterém nic neexistuje odděleně a
všechno se vším souvisí. Sebe sama pak chápat jako odpovědnou a tvůrčí součást
tohoto celku. Kromě toho, že propojení s okolním světem je pro naši „duši“
na rozdíl od izolace v iluzorním egu mnohem příjemnější stav, a člověk se tak
cítí o poznání lépe, přináší tato změna vnitřního nastavení praktický a jasně
viditelný efekt: čím více lidí bude svět chápat celistvě, tím méně činů, které
jsou v rozporu s blahem celku, bude napácháno.