Do chvíle, kdy jsem si kousek dál všiml třech číhajících pavouků. Nebyli to žádní drobečci – tak okolo metr sedmdesát délka, váha něco přes sedmdesát kilo. Nejen, že byli nadprůměrně obrovští, byli také výborně maskovaní. Byli maskovaní dokonce tak dobře, že kdybyste seděli vedle mě, pravděpodobně byste je ani nerozeznali od lidí.
Stáli tam a když byl klid, popocházeli, bavili se a spřádali své sítě. Když se přiblížila moucha, rozehráli svou navnazovací písničku: „Dobrý den slečno, mám tady pro vás telefon zadarmo!“
„Zadarmo?“
„Ano, zadarmo, stačí jen odpovědět na jednoduchou hádanku. Jak se jmenoval T-Mobile dřív?“
„Paegas!“
„Přesně tak, vyhráváte tedy telefon zcela zdarma, kdo nepotřebuje nový telefon, že? a k němu SIM kartu s paušálem na dva roky… Jen se mi tady podepište…“
Ty mouchy, které v sobě zmobilizovaly dostatek kritického úsudku, odbzučely do bezpečné vzdálenosti. Ty, které se nechaly ošálit něčím ZADARMO, popřípadě laciným šarmem nohsledů T-Mobile, pomalu odletěly, obtěžkány věcí, kterou ve většině případů nepotřebují, zato lehčí o pár stovek – teď a každý další měsíc po dobu dvou let.
Jaké si z této bajky vzít ponaučení? Dělí se dnešní svět na pavouky a mouchy? Jedni predátoři a druzí oběti? Anebo jsme všichni někdy pavouky a někdy mouchami? Odpověď asi nebude jednoznačná, ale jisté je, že svět, ve kterém žijeme – svět, na jehož pyramidě hodnot stojí úspěch měřený kariérou a penězi, v nás podporuje tendence nevidět v ostatních plnohodnotné lidské bytosti, ale spíše potenciální objekty k podojení. A tak prodejce T-Mobile nevidí mladou maminku s kočárkem, která je pravděpodobně ráda, že je ráda, popřípadě babičku, která sotva vyjde s důchodem, nýbrž objekt, za jehož ulovení získá nějakou tu tisícovku prémii. Žijeme ve světě, kde jeden lovíme druhého. Žijeme ve světě, kde člověk rovná se tisícovka.