Když chceme cokoli pochopit, musíme nejdříve porozumět perspektivě, ze které se na danou věc díváme. Musíme se s odstupem podívat na svět, který nás obklopuje a který velice významně spoluvytváří modely, jakými se díváme na své okolí, jakými hodnotíme situace, jakými přemýšlíme, jakými jednáme. Jinak řečeno: skrze pozorování světa okolo nás o něco lépe poznat sami sebe.
V jakém světě tedy žijeme? Jaký svět utváří naše vzorce myšlení? V odpovědi na tuto otázku budu trochu přehánět, ale věřím, že to je k dobru věci.
Žijeme ve světě, který ovládl kapitalistický princip. (Napsáním této věty jsem ztratil část čtenářstva, protože jen vyslovením slova kapitalismus se ze mě u některých lidí stává nenapravitelný rudý komunista, obzvlášť pak v politické realitě České republiky těchto dní. Naštěstí to není tak jednoduché.)
Už ze slova kapitalismus je jasné, že zde běží o kapitál, respektive jeho vlastnění a kumulaci – rozmnožování. Aby například firma nezanikla, musí se rozrůstat, vytvářet více a více výrobních prostředků, stávat se viditelnější a viditelnější, zabírat větší a větší místo na trhu, protože jinak ji důraznější konkurence zastíní a posléze pohltí. Na tom není nic nelogického nebo snad špatného, ale musíme si být velice dobře vědomi myšlenkového nastavení, které tato potřeba kumulace logicky vytváří. Potřeba kumulace vytváří nespokojenost s daným stavem věcí. Jako firma – ať zůstaneme u tohoto příkladu – se nikdy nesmím spokojit se současnou, byť sebelepší, situací a vždy musím mít na paměti budoucí rozvoj, růst, pokrok. Usnu-li na vavřínech, konkurence mě rozmete.
Zopakuji první závěr: Kapitalismus vytváří permanentní nespokojenost s daným stavem věcí.
Pokračujme v úvaze dál. Jako subjekt nespokojený s daným stavem věcí se musím stále hnát dopředu, musím mít stále na zřeteli konkurenci, kterou chápu jako nepřítele v boji. Konkurencí zde nemyslím jen jinou firmu, ale i lidského protivníka (viz slogany typu „Zvyšte svou cenu na trhu práce!“).
Druhým závěrem tedy budiž toto: Kapitalismus vytváří stresující a bojové prostředí. To, kam stres a bojová atmosféra ve společnosti vede, ať si domyslí každý sám.
Aby se mohl realizovat tolik opěvovaný růst, ta modla každého správného kapitalisty, musí kromě růstu na straně výroby zákonitě docházet i k růstu spotřeby. Tím se dostáváme k velice šťavnaté části. V dnešní době, jak mnozí z nás jistě vědí, již není problémem věc vyrobit, ale prodat. Se záplavou firem, která bojuje o zákazníka (boj o zákazníka je regulérní pojem – stačí si všímat jazyka a zde řečené názory se v mnohém potvrdí, viz závěr číslo dvě), se pak není čemu divit, že nás reklama válcuje na každém kroku a co hůř, že nás opravdu dostává do své sítě. Můžeme si myslet, že jsme vůči ní imunní, že se stejně při nakupování řídíme rozumem atp., avšak v tom nejprincipiálnějším bodě nás polapila: Nakupování a vlastnění se pro nás stává základním životním módem. (Viz termíny jako obchodní centra = katedrály dneška atd.) Při vykonávání práce, která nás často nebaví a kterou děláme mnohdy jen proto, abychom si pak mohli něco pořídit, se utěšujeme myšlenkou na to, že si za vydělané peníze koupíme to a to, zajedeme tam a tam. Stávají se tak z nás loutky, které přes den produkují, aby pak v tom mizivém volném čase, který jim zbude, konzumovaly. Stali jsme se velice funkčními součástkami kapitalistického stroje, protože s ukojením jedné potřeby konzumní dobrodružství nekončí. Jedeme totiž na kole chci-vydělám-koupím-chci-vydělám-koupím…
Shrňme předcházející odstavec do třetího závěru: Kapitalismus z nás skrze všudypřítomnou reklamu dělá konzumující loutky.
Samotné bytí loutkami je ošemetný problém. Mnozí argumentují, že většina lidí musí být pod kontrolou – musí tedy být loutkami. Ostatně jsme na to za své dějiny zvyklí. Osobně si myslím, že člověk je tím, za co ho považujeme a formuje se podle toho, jak se na něj díváme (když v někom učitelka a rodiče vidí blbce, bude z něj blbec), ale to je problém na jindy. Co je na kapitalismu v této souvislosti nejzhoubnějším, jsou tyto aspekty: Aby docházelo k růstu, musí se vyrábět a kupovat víc a víc věcí, u kterých je dlouhá životnost překážkou, protože čím rychleji se pokazí, tím dříve koupíme další. Kvůli růstu tedy nepřetržitě spotřebováváme zdroje naší planety, abychom vyrobili věci, které, jak zpívá Chumbawumba, stejně za pár týdnů skončí na Ebay, respektive na smetišti. Nechci se zde pouštět do polemik o klimatických změnách. Mně osobně totiž bohatě stačilo vidět ve filmu Baraka, který všem vřele doporučuji, jak vypadá takové smetiště v Indii, kde spousta našeho odpadu končí, aby mi došlo, že něco zás(p)adního není v pořádku.
Čtvrtý závěr: Kapitalismus svou vnitřní potřebou růstu spotřebovává planetární zdroje, produkuje věci, které žijí jepičím životem a brzy končí na smetišti.
Krom devastace planety má navíc na zodpovědnost devastaci vnitřního života jedince. Tím, jak jsme neustále obklopeni reklamou a pořád je nám něco vnucováno, my to nakonec koupíme a používáme – byť bychom nemuseli, je nám brán čas a příležitost být sami se sebou, být v klidu, chvíli přemýšlet. Zvykli jsme si na to být neustále obklopeni podněty (sluchátka z mobilu do uší, noviny zadarmo před oči, po příchodu z práce přímo k televizi, v nejhorším případě místo práce k dealerovi), že jsme se sami sobě odcizili do té míry, že vnější podněty už nám nejsou volbou, ale nutností. Nevydržíme sami se sebou chvíli v klidu (viz reklamní slogany typu „Rozptýlí vás deseti super hrami“), neumíme vychutnat sílu ticha a načerpat moudrost, která z něj může pramenit. Místo toho jsme stále nervóznějšími a podrážděnějšími. (Zkuste se zamyslet, kdy jste naposled byli v prostředí, které působilo minimálními podněty, jak to bylo dlouho a jak vám bylo.) Na tomto místě by se také slušelo zamyslet nad tím, do jaké míry kapitalismus destruuje mezilidské vztahy -do jaké míry bereme lidi okolo sebe jako partnery ke sdílení a do jaké míry jsou nám pouze dalšími zdroji podnětů, dalšími zdroji rozptýlení od sebe samých.
Páté obvinění kapitalismu tedy bude znít takto: Kapitalismus nás skrze neustálé bombardování podněty odcizuje sobě samým, ostatním lidem, celému světu.
S tím, jak nás kapitalismus staví do role pasivních příjemců – konzumentů, se tento pasivní princip rozšiřuje i na naše chápání světa. Ten se pro nás mění z místa, na kterém bychom se v ideálním případě měli všichni aktivně podílet a společně ho vytvářet, v odcizený prostor, ze kterého si maximálně můžeme urvat kousek pro sebe a zbytek nás nezajímá. Odpovědnosti se zříkáme ve prospěch „mocných“ nad námi, kteří tak mají velmi volné ruce. Na jedné straně tedy ničíme svět kolem sebe, na straně druhé za něj necítíme zodpovědnost. Otázka, jaký koktejl z této směsi namícháme, nevyžaduje snad ani příliš bystrosti.
Poslední – šestý – závěr by mohl být naformulován takto: Kapitalismus nás nabádá k pasivitě, která se přenáší na naše chápání světa a zbavuje nás pocitu odpovědnosti.
Možná už si myslíte, že to s tím Tibetem byl nějaký reklamní trik, ale nebojte, směřujeme k němu. Jen bych na tomto místě rád podotkl, že předcházející částí textu mi nejde o svržení kapitalismu, ale jen o to, abychom si uvědomovali jeho stinné stránky a srze toto uvědomění jimi nebyli spoutáni – protože kde je poznání, tam je možnost cesty k nápravě.
Připusťme, že jsme do velké míry produkty prostředí a že přejímáme myšlenkové vzorce ze svého okolí s tím, že čím je nějaký jev častější, tím samozřejmějším a rozšířenějším se stává. Připusťme, že každý z nás je do jisté míry nakažen zmíněnými vzorci. Že každého z nás v určité míře sžírá nespokojenost s věcmi jak jsou, chceme větší auto, hezčí byt, dovolenou u čistějšího moře, lepší titul, že každý z nás žije v prostředí do jisté míry stresujícím a bojovém, že se občas přistihneme u nákupu věci, která nám k ničemu není, že všichni musíme žít s pocitem, že kvůli našemu konzumu dostává planeta pěkné kapky a konečně že nevydržíme moc dlouho v klidu sami se sebou.
A teď se zamysleme, co pro nás symbolizuje Tibet. Není to náhodou pravý opak toho, v čem žijeme my? Místo permanentní nespokojenosti a potřeby žít si „lépe“ klidná smířenost s těžkým životem ve vysokých horách. Místo stresu a honbou za vyšším příjmem, lepším místem a větším vlivem vyrovnané přijímání věcí tak, jak jsou. Místo nekončících nákupů snaha oprostit se od materiálních požitků. Místo ničení planety vzájemná harmonie, soulad s přírodou a lidmi okolo, vyrovnanost sama se sebou.
Nepřitahuje nás na Tibetu právě tato protikladnost mezi tím, v čem žijeme, a obrazem, který jsme si o něm – do velké míry jistě právem – vytvořili? Neříkáme si někdy, jak by nám bylo, kdybychom z každodenního shonu utekli právě tam? Nereprezentuje pro nás Tibet možnost, jak žít život jinak? A když nám po něm někdo šlape, není to jakoby šlapal po naší naději?
Číňané doufají, že až zemře dalajláma, podaří se jim koupit si duše Tibeťanů vyšším životním standardem, lepší infrastrukturou, tedy klasickými kapitalistickými výdobytky. Tibeťané na to reagují slovy: Naše duše si nekoupíte!
A já se ptám: Nepřišel čas zamyslet se, co se stalo s našimi dušemi?