Co uděláte s člověkem, jehož přesvědčení je v cestě vašim cílům? Co uděláte s člověkem, ze kterého potřebujete proti jeho vůli dostat důvěrné informace? Pokud jste idealista nebo máte bezmeznou důvěru ve své argumentační schopnosti, možná dotyčného vezmete do kavárny Slavia, objednáte si dvě kapučína, zákusek a dáte se do diskuse. Pokud jste však zkušený harcovník, který ví, kterým směrem se svět točí, mnohem spíš si v horách nebo v nějakém pěkném zálivu zarezervujete odlehlou chaloupku. Víte totiž, že podmanit si člověka s jiným hodnotovým systémem vyžaduje hodně času a energie – především elektrické...

Následující odstavec bude pojednávat o mučení. Pokud jste slabší povahy nebo si myslíte, že se Vás to netýká, doporučuji teď vstát a jít na kávu se zákuskem. My ostatní si povíme něco o metodách, které pocházejí z materiálů CIA. Vyplývá z nich, že aby se subjekt „výslechu“ (jak je mučení v nejdemokratičtější zemi na světě nazýváno) dostal do stavu, kdy je ochoten spolupracovat respektive přestavět svůj pohled na svět, je nutné dostat ho do stavu, kdy v podstatě ztratí ponětí o sobě samém, kdy ztratí svou osobnost. Jak toho docílit... Svou osobnost všichni každým okamžikem definujeme na základě našeho pohybu v čase a prostoru, na kontaktu s lidmi, věcmi a událostmi. Vůči všemu se každým okamžikem vymezujeme a tím neustále utváříme svou osobnost. Naše ponětí o nás samých je jednoduše řečeno vytvářeno neustálým řetězem reakcí na podněty zvenčí. Takže první věcí, kterou uděláme, pokud jsme kabrňáky z CIA nebo jimi cvičenými žáky v jakékoli části světa, bude zbavit „vyslýchaného“ osobních věcí, které pomáhají vytvářet jeho napojení na okolní svět. (Těžko zapomenete, kdo jste, pokud máte v náprsní kapse košile fotku svých dětí.) Dalším krokem je zajistit, aby se subjektu co nejvíc rozhodilo vnímání času a prostoru – tím porušíme souřadnicovou síť, na které vědomí sebe samých každý stavíme. Využijeme prostředků jako je izolace od všech smyslových impulzů – věznění v temné a dobře zvukově izolované místnosti (tady je třeba být opravdu opatrný, protože existují případy, kdy subjekt zůstal při víceméně jasném vědomí jen díky např. pravidelným zvukům z nedalekého letiště), zamezení kontaktu s dalšími subjekty, nepravidelné podávání jídel (dvě snídaně za sebou, jedno jídlo servírované po hodině, další třeba po čtrnácti), znemožnění dotýkání se vlastního těla, atp. Subjekt však nemůžeme o vjemy pouze připravovat. To, co jsme mu vzali, je nutné mu zase vrátit. A jelikož jsme mu toho vzali poměrně hodně, musíme toho do něj zase hodně naložit. Použijeme psychotropní látky a elektrošoky. Kombinací uvedených postupů se subjekt dříve nebo později dostane do stavu, kdy nebude vědět kde je, kdy je lépe řečeno kdo je, a to je moment, kdy s ním můžeme dělat, co chceme. Bude v ŠOKU.

Ne snad že by mučení jedince bylo samo o sobě málo děsivé, ale mě osobně ještě větší hrůzu nahání fakt, že stejným způsobem, jakým se přetvářejí nepohodlní lidé, se dají modelovat i celé lidské společnosti – jen s trochu jinými kulisami. Místo konkrétního člověka visícího za ruce v temné místnosti si představte zbídačené a hladovějící zástupy lidí, místo agentů CIA pak ekonomické poradce...

Kapitalismus jako takový je, jak víme, založen na neustále rostoucích ziscích - snad proto, že vznikl v době, kdy se zdálo, že růst bude možný donekonečna. V poslední době však jeho potřeba kumulace, růstu a expanze naráží na své hranice (tradiční trhy jsou naplněny, státy se nechtějí vzdát vlastnictví svého nerostného bohatství, sociálních ochran a pracovních práv...) . Když rozumný a vnímavý člověk narazí na limity, za které nejde jít dál, pokusí se přehodnotit systém, ze kterého doposud jeho počínání vycházelo, aby více odpovídal aktuální realitě. Když však na limity narazí globální kapitalista, ví (jsa vybaven materiály CIA), že nic ještě není ztraceno. Co nejde silou, jde ještě větší silou. Ví, že tak, jako člověk, který je paralyzován nedostatkem podnětů a elektrickým proudem, ochotně sdělí vše, co ví, je i společnost, která je paralyzována hladem, přírodní pohromou či strachem o prosté přežití, mnohem lépe „připravena“ přijmout kroky, které by v normální situaci, kdy fungují demokratické mechanismy, neměly šanci projít.

Zkusme si to představit na příběhu ze života. Vystupují v něm tři aktéři: nezajímavý, sobecký mládenec se špatnou pletí a malým kašpárkem, který zahraje jen malé divadlo – alias globální kapitalista; dále krásná, vtipná, dlouhonohá bruneta, co umí výborně vařit – reprezentující doly, ropné vrty, zatím neprivatizované státní společnosti atd; a starý otec, který nemá nikoho jiného než svou krásnou dceru a vleklou chorobu – alias lid a jím delegovaná vláda. Mladík se zahledí do krasavice a chce ji pojmout za ženu, otec však nesouhlasí, protože jednak vidí, že dceru nijak nepřitahuje a navíc cítí, že mladíkovo srdce není čisté a jeho úmysly jsou motivované obyčejným chtíčem. Jednak nechce vydat dceru do špatných rukou a navíc ví, že při svém stáří a chorobě je odkázán jen na její pomoc, respektive pomoc jejího muže. Mladík odchází. Zde však bohužel příběh nekončí. Totiž... co mladíkovi chybí v jeho divadelnických dovednostech, vyvažuje plně jeho lstivost a proradnost. Domluví se s otcovým doktorem, ten otcovi promíchá pořadí léků a jeho stav se znatelně zhorší. Nato za nemocným přijde znovu s tím, že má zázračný lék, jen za něj chce dceřinu ruku. Otec odmítá, jeho stav je ještě natolik dobrý, že mu slouží zdravý rozum. Mladík tedy zařídí, aby doktor několik dní nepřišel. Po další návštěvě si mládenec odvádí krasavici v jedné ruce a kobylu jako bonus v ruce druhé. Otec je rád, že mu zůstal holý život...

Je v podstatě sekundární, jaká je role globálního kapitalisty a jím ovládaných institucí (MMF, SB) při pomáhání určité zemi do stavu šoku. Ať už skrytým zákulisním působením pomůže svrhnout myšlenkově jinak naladěné legitimně zvolené vůdce a poté podporuje „reformám“ naladěné diktátory (Jižní Amerika), nebo aktivně a bez skrupulí naimportuje do cizí země svůj ekonomický model (Irák), či pasivně vyčká příchodu přírodního neštěstí (Srí Lanka – byť termín pasivně je zavádějící, vzhledem k tomu, že vzrůstající počet přírodních neštěstí je z velké části způsoben nenasytností kapitalismu – hodilo by se tedy spíše označení aktivnopasivně), nehraje to zas až takovou roli. Důležitá je podstata tohoto typu chování. Využívání jakéhokoli oslabení druhého člověka či společnosti k prosazení svých cílů není nic jiného než prachsprostý hyenismus. A pokud je mi známo, přirozeným životním prostorem hyen jsou africké stepi, určitě ne vrcholná vedoucí místa lidské společnosti. Vlastně pardon – je ještě jedno místo, kde můžeme hyeny najít: v zoologické zahradě – tedy za mřížemi.

Vědomí, že naše životy jsou do velké míry ovlivňovány sobeckými zájmy úzké skupiny lidí je i s přihlédnutím k postupně se šířící krizi (jež může být přirozeným důsledkem chyb v systému ale i naplánovanou a promyšlenou hrou) na jednu stranu velmi znepokojivé, na stranu druhou skýtá jistou naději. Spočívá-li totiž šok v tom, že se naše vědomí reality na určitý čas vykolejí tak, že ji nejsme schopni uchopit, pak existence co největšího počtu lidí, kteří vědí, co se děje, a můžou tak pomoci šok zmírnit, je jistým příslibem toho, že kořist, kterou si hyeny odnesou, nebude tak velká.

Pokud chcete lépe rozumět silám, které v časech rostoucí ekonomické i přírodní nestability budou hrát v našich životech stále důležitější roli, a dovolují Vám to časové a jazykové možnosti, kniha The Shock Doctrine od Naomi Kleinové určitě stojí za Vaši pozornost.

K zakoupení např. zde http://www.neoluxor.cz/cizojazycne-books/english/the-shock-doctrine-the-rise-of-disaster-capitalism-d3t102409